Dennyho smečka

ŠTĚŇÁTKO

Když jsem byl malé štěnátko a páníčkové si mě přivezli domů, neznal jsem nikoho jiného než je a tak jsem se bál, že mě někam utečou a někde mě nechají nebo na mě zapomenou. Proto nebyl žádný problém s přivoláním na jméno, protože jsem stále ťapal za nima. Nikdy nebyl problém ani když jsem chodil navolno. Vždycky všichni říkali, jaký je Denny hodný pejsek. A to mluvili o mě. :o)

Hnedka jak si mě dovezli, tak mě šoupli na krk obojek a pak mě připli i vodítko. Od začátku se mě ani jedno nelíbilo a tak jsem to dával na jevo, Vodítko jsem kousal, když jsme šli a cestou tam jsem se coural a cestou zpět jsem táhnul jako bejk.

Kousání asi neminulo nikoho, kdo má štěňátko jakéhokoliv plemene. Páníčkové mě museli vysvětlit, že ruce nejsou na kousání. Byl to běh na dlouhou trať. A teď skoro v roce už je jakž takž klid.

Čůrání a dělání bobku, to je asi kapitola sama pro sebe a dalo by se psát a psát. Ze začátku se mnou panička chodila často ven. Po každém probuzení, po hraní..........prostě každou hodinu. Samozřejmě se stala občas nehoda, obzvlášť v noci, kdy panička si  odmítala nastavit budíka na každou hodinu. Nevím proč, já byl vždy vzhůru, páč mě tlačil močák. Štěňátkům se vyvíjí svěrače do 6ti měsíců. Panička to dobře věděla a tak mě nehubovala a nedělal blbosti typu vymáchat mě tam čumák. Vždycky přišla a když viděla, že je nadílka, tak s úsměvem vždy všechno uklidila s nadějí, že se to jednou naučím. Taky se mi stávalo to, že panička přišla z práce a nebo večer než si obula boty, tak byla loužička na chodbě. No je prostě pomalá, no! Si to jinak nedokážu vysvětlit. Postupem času jsem začal zvládat udržet ty moje tekutiny, tam kde by měli být a panička se toho hnedka chytla a už se mnou chodila každý dvě hodiny ven. Když páníčkové chodili do práce, tak mě naučili chodit na noviny. Vyhlídli místo, který bylo u mě frekventovaný a tam okolo dali noviny. Postupně ubírali až jsme zůstali na jednom archu. Okolo 4-5ti měsíců už jsem dokázal vydržet nic neudělat, po dobu co byli páníčkové v práci. Se třeba smějete, ale zkuste si to pít a skoro 9 hodin nejít čůrat. Nejde co?

No a kyž páníčkové přišli z práce, tak jsem měl takovou radost, a to já mám i teď, že jsem musel na ně skočit a setřít jim ten pot z čela. Já mám normálně rád všechny návštěvy a strašně rád je vítám, ale prej každýmu se to nelíbí. Páníci pak začali nastavovat koleno, když jsem na ně chtěl skočit a tak jsem teda neskákal. Ale když přišla návštěva, tak neznala ten trik s kolenem a toho já využíval.

A to jsem si taky vzpoměl na to, když mě panička večer probudila a šli jsme ven, že mě se vůbec, ale vůbec nechtělo a tak jsem nikam nešel. Bafla mě, snesla mě ze schodů a posadila venku a já tam seděl. Protože když řeknu ne, tak prostě nikam nejdu a nidko mě nepřekecá. Já jim dám v noci! Lítat po venku. Kdo to kdy viděl. Panička vždycky měla nějakou hračku nebo klíče v ruce a lítala s tím a cinkala přede mnou. Musel jsem se jít podívat co se děje a nesedět u dveží jako trubka.

To si taky musim postěžovat. Panička mě vždycky nosila ze schodů a do schodů. Jak šel čas, tak jsem nějaký to kilo nabral a paničce se postupně začali podlomovat nohy, takže už mě nosila jenom ze schodů a pak už jí začali brát záda, kýla a asi měla i astma, protože vždycky funěla jako lokomotiva a její barva odpovídala tomu, že zachvilku bouchne přetlakovaný ventil. Nosila mě do 23 kg.

Když je malé štěňátko, tak nic nezná a ani já neznal a tak jsem musel vše prozkoumat a hlavně ochutnat. Takže u mě frčeli svačinový pytlíky, žvýkačky, papírový kapesníky, pet lahve, sáčky čaje, všechny obaly a vše co se po zemi válelo. Páníčkové stavěli barák a tak jsem neodolal ochutnat tvrdou maltu a beton, ale i sádrokarton, hmoždinky, polystyren, různé kousky dřeva, šroubky, krabičky na elektriku a samozřejmě skelnou vatu. Vždycky když jsem něco chtěl ochutnat, tak panička na mě houkla FUJ. Ze začátku jsem nevěděl proč, ale pak jsem pochopil, že když to vyplivnu, tak mě moc pochválí a dneska už to vim. Stačí říct FUJ a vim ne. Ale odolat lidskému h....u to fakt nejde, to se na mě nezlobte.

Ve čtyřech měsících nevím co se mě to stalo, ale představte si, že mě začaly padat zuby a postupně mě všechny vypadaly. Ale oni mě hnedka dorůstaly noví, takž to bylo v pohodě. Už jsem neměl jehličky, ale pořádný kňasáky.

PUBERTA

Nevím kdy přesně u mě puberta vypukla, ale asi to bylo když panička byla nervní a mě se začali líbit psí slečny. To už jsem se naučil zvedat nožku při čůrání, jako pořádnej chlap. Hormony se mnou začali cloumat a to prostě nevidim a neslyšim. Coooooooo to říkáte????? Jááááá váás, ale neslyšim. A nebo: Slyšim, ale poslouchat nebudu.

Některé povely, které jsem už uměl, jsem samozřejmě zapoměl, protože jsem musel uvolnit v mozku kapacitu na ty moje hormoooony. Takový přivolání bylo v čudu. Nemá mě panička všude chválit, pak si naběhne. A co myslíte, naběhla. Už jí nechodím za zadkem. Vím, že mě nikde už nenechá a taky musim zkontrolovat revír jestli náhodou někde něco nepřibilo.

Když se mě začali líbit ty psí slečny, tak to dá rozum a když zavelí, tak se musí naskočit. Copak já bych naskakoval pořád a nejde mě do hlavy, že panička vždycky šílí a rve mě dolů. Když oni ty fenečky, tak strašně krásně vooooněj.

Taky jsem se naučil štěkat. Pes se musí ozvat, aby si každej nemyslel, že jsem jako mouchy snězte si mě nebo aby si na mě každej mohl otvírat,no tamto :o)

Příchodem puberty se protáhli procházky a tak jsem dostal konečně šanci se pořádně vylítat. Už to nebylo po hodině, po dvou nebo po třech na 10 minut ven, ale už je to na hodinu až dvě.

Tahání na vodítku - když jdeme s paničkou ven, tak už nemusí chudák lítat s těma klíčema, aby mě rozbejbala, už za mnou vlaje, jako mastnej papír od salámu. To je vám sranda. Tak jí chci ukázat, že jí přetáhnu a když chci očuchat někde něco v křoví, tak mě má pustit a nebo jít se mnou. Ona na mě zkouší takový fígle, jako cukání s vodítkem, abych přestal. No tak já přestanu a zkusim to třeba za dva měsíce, jestli jí to cukání nepřestalo bavit nebo jestli na to náhodou nezapoměla. Když ale jsou okolo kámoši, tak to nejde netáhnou, ach jo. Tak já nevim, proč za nima nemůžu, když chci.

Teď jsem se naučil dát o sobě vědět aby ostatní věděli s kým mají tu čest a tak si zavrčím. Já to nemyslím zle, a paničce se to nelíbí a tak už se mi stalo, že jsem párát vyfasoval košík a bylo vymalováno. Ale mě to nějak nevadí. Můžu v něm normálně dejchat a když to paničce udělá radost, tak proč ne.

A taky nežebrám!! To se přece nedělá. Aspoň tak mi to panička od malička vtloukala do hlavy. Nikdy mi nic nedali od stolu. Fakt nikdy. Vždycky mi dali něco do mističky. Už dávno vím, že když páníkové jedí, tak odejdu do pelíšku a jak slyším cinknutí žlice, nebo talíře o stůl, tak vím, že "už je to" a můžeme se mazlit.

I když mají páníčkové něco dobrýho v obyváku na stole, a nebo opíkají buřty venku, tak jenom projdu a čuchnu, co mají dnes dobrému a nevšímám si. Čuchnout nebo kouknout se ale musí, aby náhodou nesnědli něco špatnýho.

článek je rozpracovaný